fbpx
lunedì, Novembre 25, 2024
spot_imgspot_img
HomeIn Primo PianoCILI-CILI SUTTA A L’ANCHJI D’U PAPA

CILI-CILI SUTTA A L’ANCHJI D’U PAPA

Una fiaba raccontata da Teodoro Alfredo Ranieri, affabulatore cieco, ai bambini di Ferruzzano Saccuti. Morì di crepacuore il 3 agosto del 1955, dopo 10 mesi dalla partenza dei suoi nipotini per l’Australia;  aveva 66 anni.

Na vota ndavía nu giúvani, póvaru, non bruttu, non grassu e non magru, i pellími janca, ch’i capíļļi niggri comu n’ala i corvu e cu l’occhji virdónachi comu a jina ad apríļļu. I mistéri facía u zzappatúri e jía a jornáta e nu jornu comu camináva nta nu pajísi vicínu o pilázzu d’u rre ntisi nu bandijatúri chi dicía ca cercávanu na giúvana, chi ndavía i staci ca figghja d’u rre e chi so madamuncélli nta na casa vicinu o pilázzu, chjudútu cu nu muru artu, artu chi vitra supra. A giuvanótta ndavía i zzappa u ciardínu, i puta i rosari, i faci tuttu chiļļu chi si volía.

“Chistu faci pa mmía” penzáu Peppi, comu si chiamáva u giúvani. Si rasáu a barva e parsi a so peļļi comu chiļļa i na cotrára. Si misi nu jippúni colúri i rosa, na saiétta turchína, si misi ddu tulúpi i lana nt’o pettu e parzi cu ddu belli minni grossétti comu ddu partugálli i spina; nta testa si misi nu muccatúri virdi e nu paru i scarpíni niggri cu na ricchjélla d’arretu e cu l’astica.

Si presentáu, si ficiáru domandi e rispundíu cu na vuci fimmanína. U piggjáru e u mísaru i lavura nt’o ciardínu d’a figghja d’u rre, ch’era giuvana, mancu i sidici anni, cchjù bella d’u suli.

Doppu na para i jorna pigghjáru cumpidénza e u ficiaru i dormi cu d’iļļi nta nu lettu randi randi, chi capía 7 o 8. A sira prima i dórmanu, parrávanu d’omani. Ognunu dicía: 

“Oh su ndavía nu giuvanóttu m’u mangiáva pa pani!”

“Oh su ndavía eu” dicía n’attra “u riducía na χjélendra!”

“Oh su ndavía cca” dicía a figghja d’u rre, “m’u sucáva comu na pitta i meli!”.

“E tu non parri” si dicévanu i Peppi, chi dormía nto mezzu d’a figghja d’u rre e n’attra. 

“Chi ndaju a diri, dicu i stessi cosi chi dicíti vui” e ogni tantu longáva na manu e ttoccáva quandu na minna e quandu na coscia e l’anima s’a rusicáva. Parra chi ti parra, na sira Peppi, doppu chi tutti ļļi fimmanámata nominávanu ómani si dissi:

“sorúri mei eu pozzu fari na maghjía e doppu d’i fímmana pozzu diventári omu”.

“Possíbbuli?”

“Possíbbuli!”

“E comu?”

“Dicu na canzunéļļa e cangiu”.

“E pacchì no fai ora?”

“Non pozzu, ndaju i spettu a luna i divéni quinta”.

Passáru ddui, tri jorna e a luna diveníu quinta. Peppi si facciáu nta frinésta e dissi: 

“Luna, lunéļļa dammi nu pocu i pisciaréļļa, luna lunázza, dammi na bbona mazza”.

I fímmani spettávanu spacenzijáti.

“Funzionáu a razzióni?”

“Mi pari ca sì”

“fandi i vidímu”.

Si arzáru a saiétta e si toccáru na zambána longa e grossa adora comu chíļļa i nu sceccu.

“A mmia, a mmia!” Gridávanu tutti.

“Boni, boni, ca una a sira vi ccunténtu a tutti!”.

“Primu a mmia, primu a mmia, primu a mmia!” Gridávanu.

Si jettáru u toccu e si ttoccáu d’a figghja d’u rre. Peppi chíļļa sira si ricrijáu e puru ļļa bella figghjóla non restáu scunténta. A turnu i passáu a tutti cchjù i na vota e cchjù i ddui. Doppu nu pocu i tempu penzáu: 

“è megghju mi m’a sgrignu nommi ccocchjúna i nesci prena e poi mi fannu surúndula”.

Nu jornu scumparíu comu ndavía cumparútu. Passáru i misi e a figghja d’u rre capiscíu ch’era grávita e si detti maláta. A panza si criscía e penzávanu ca ndavía nu mali. U rre ciangéndu vorzi u megghju médicu d’u regnu. U médicu a visitáu e restáu ca vucca perta. Non volía i parra ma u rre, tuttu sbarrogátu, cridendu ca a malatía era grevi, si dissi: 

“Pa caritáti dicítami, è nperículu a nipijéļļa mia?”

“E’ mpéduta!”

“Comu?”

“E’ gravita”.

“Chi dicístavu?”

“E’ prena!!!”

Mpena si dissi chiļļu, capiscíu a malatía chi ndavía fígghjasa e u pigghjáu vertícina e stava cadéndu ca testa nta nu spicu i nu peźźolu i mármuru ma si jettáru a pisci ddui vicini, e u ficíaru i cadi chjanu chjanu. I si risbígghja vórzaru chi fari e ndébbaru i si méntanu sutta i naschji na supperéļļa i citu e cu stessu i si umitíjanu i labbra. Lapríu l’occhji e guardáu a fígghjasa e si dissi: 

“Smatráta, scifrentáta, puttána lirda, dimmi cu fu chi ti misi manu ca u pigghju, u mpendu nta nu croccu e u spascínu comu nu porcu!”.

“Non sacciu!”

U rre volía i si mina cu nu cúccumu nta testa, ma u tínnaru e stetti mali nzemi a reggína e si curcáru pa ngustija, pacchì chiļļa figghjóla era a sula chi ndavévanu. 

Passáu tempu e a figghja d’u rre ngrossáu e doppu novi misi nascíu nu figghjólu chi paría fattu i sangu e latti, bellu comu o suli cu na stiļļa d’oru nta frunti, ch’i capíļļi d’u culuri d’a resta i ranu e cu l’occhji turchíni.

U rre sutta sutta fu cunténtu e a cólara si passáu, ma nu chjovu si restáva nto cori pacchì volía i canúsci u patri i nipútusa e ndavía u disíju i sapi cu era ca si paría ca era nu príncipi ca i n’annu o ddui occhjijáva a cotrára; era bellu assai, drittu e artu comu nu pedi i chjuppu. Vinni u tempu m’u vettíjanu e pa cummári i cóppula cumparíu na fata chi d’a crijatúra si detti nu χaļļu i vitru chi ndavía a virtù i canúsci u patri. Comu u nnocénti sparmulijáu, u rre vorzi i chjama tutti i príncipi d’u regnu, ndavía a spiránza ca u patri era nu príncipi, e i misi nringa nta na chjázza liscia, senza garri e senza buca.

U crijatúri pigghjáu u χaļļu e u tiráu, dicendu: 

“Cili cili sutta a l’anchji d’u papà”. 

U χaļļu ciláu nu pezzu e poi tornáu ļļo figghjólu. Chjamáu i barúni e succedíu u stessu. Doppu fici cogghjíri i cchjù ricchi, i médici, i speźźiáli e non succedíu nenti. All’urtimu fici rrivári i cchjù spossibuláti e i cchjù malandáti. 

U figghjólu tiráu a paļļa dicéndu: 

“Cili cili sutta a l’anchji d’u papà!!” 

Cila chi ti cila u χaļļu jiu a finíri sutta a l’anchji i Peppi e si fermáu. U rre si stacía pistándu a testa nt’e mura e ndavía minátu cchjù i na cocculáta, quandu a fata, cummári i cóppula, cu nu báculu npatátu toccáu supra u cóccalu Peppi chi súbbitu diventáu tantu bellu chi sbrendurijáva e tutti rréstaru a vucca perta, puru u rre. Fíciaru mustrazzóli, ngialoppáti, scardatéļļi, viscottína, χjalóni, tanti attri cosi duci, filáru maccarrúni pa tanti jorna deci fímmani, mmazzáru na mandra i crapi, deci vitéļļi nnicchjárichi e mbitáru tuttu u pajísi. Puru u nípiju mangiáu settátu supra u sinu i mámmasa e tutti furu cuntenti, puru u rre.

Orlando Sculli

- Spazio disponibile -
- Spazio disponibile -
- Spazio disponibile -
ARTICOLI CORRELATI

Le PIU' LETTE